Matkou na týden - ježišmarja, sundejte ze mě to dítě!

Volala mi kamarádka, jestli nechci letět k moři. Na týden. Ona bere svoje dvě děti (2, 5 a 4,5 let), já si prej mám  půjčit stejně malou neteř a synovce. Horečně přemýšlím, jak se slušně říká: Ty ses úplně po...! Nikdy! S dítětem pod 5 let mě dobrovolně do letadla ani k moři  nikdo nedostane. To radši budu týden rýt zahradu. Vyřízená budu úplně stejně, zadarmo a aspoň to k něčemu bude.

 z filmu  Freaks (1932)




Jedinej, kdo by si totiž takovej výlet pamatoval, a to dlouho, bych byla já. A na to už nemám.  Ale v nějakém pominutí smyslů, a abych si nepřipadala jako totální Herodes, jsem nabídla druhé ségře, že si na týden vezmu její dceru (mám přísný zákaz jmenovat), aby ona mohla vypadnout z Prahy. Neteři je skoro 14, to už bude pohoda. Tak si to zkusim  každý den zapisovat, uvidíme:

Neděle

Jedeme ze Slavonic. O něčem s neteří diskutujeme. Debata vypadá nekonečně. Protože na všechno se dá říct ALE a vysmahnout jiný názor. Ze sportu to občas dělám taky. Radši usínám, hlava mi mlátí o sklo... Nebaví mě argumentovat, odpovídat na otázky typu...a víš, co je to forenzní genetika, a už vůbec nechci hádat, co znamenaj latinské termíny z její školní práce.  Doma zjišťuje, že si nepřivezla noty a hlavně, zapomněla ve Slavonicích děják. A bude písemka.  Takže jsem na koni zase já. Systém, syčím na ni, systém... ne ztrácet čas biflováním  zbytečností, který najdeš na jeden klik na internetu. Systém je základ! Dělám večeři, mažu svačinu, chystám jí pokojíček, pak si šlehnu aplikaci forenzní genetiky v nějakým debilním krimiseriálu a jdu spát. To dáš, Báro!

Pondělí

Vstávání v šest je brutál. Mám alergicky oteklý oko, hledám na netu, v kolik jí  jede bus. Když to mám, oznámí mi, že ALE vlastně  pojede jinudy.... nemám sílu diskutovat o tom, že 4 přestupy jsou víc než 2 a hlavně,  jestli uslyším ještě jednou slovíčko ALE, házím chlebem s marmeládou.  Změnu trasy  zakazuju. Proč?  Doháje PROTO. Odchází. Máš všechno? Jasně. Super, tak si odpoledne zavoláme. Jééé, mobil zůstal v posteli....
V  podvečer se řeší ten zapomenutej děják. Do mobilu, kterej naštěstí díky hysterický Báře v posteli nezůstal, si ofotila 20 stránek poznámek. Příšerně. Každou fotku před tiskem upravujeme ve fotoprogramu. Jinak by z toho nepřečetla ani Ň. Zítra píše test. Zakazuju výlet do centra a nákup jakýsi absolutně nutný nezbytnostni.  Poprvé neslyším ALE... Sama uznává, že den má jen 24 hodin.

 

Úterý 

Budí mě v půl sedmý. S pláčem. Zaspala. Chtěla vstávat v pět a ještě se učit ten posranej děják. Aby měla na vysvědčení jedničku. Dívám se na ni jak na UFO. Já se chtěla jít v tomhle věku maximálně zkusit líbat na Žofín. A naši kluci být Tigerem Woodsem. Protože vydělával vic, než Dominik Hašek. Tak vyměnili hokej za golf... ale rozhodně ne za školu. Mažu jí housku máslem a sobě oteklý oko krémem na hemeroidy.

Středa

Zatrhla jsem odpolední hodinu klavíru. Je mi jasný, že dneska není čas ztrácet čas. Musí dodělat prezentaci na páteční informatiku. Téma si vybrala sama. Nemoc motýlích křídel. Myslím, že o tom teď ví víc, než student třetího ročníku medicíny. Ale jestli se se mnou okamžitě nepřestane bavit latinsky, beru si zpátky všechny hadry, co jsem jí věnovala. Bílej plášť úplně postačí. Dala jsem deadline do devíti, aby do jedenácti stihla i další úkoly. Máme návštěvu, takže po desátý přestávám hlídat čas. Zbaběle toho zneužívá a učí se až do půl jedný. Ten gympl je vražednej.

 

Čtvrtek

Budí mě v půl osmý. S pláčem. Zaspala. Po včerejší návštěvě bych, myslím, neměla úplně řídit. Ale kdo by stavěl řidičku v noční košili, domácích crocsech, s totálně přeleželeou ofinou a fiki miki kabelkou. Na svoje děti jsem pištěla, ať se už proboha začnou učit, na neteř ječim, ať se už proboha na to učení vykvajzne. Pak mám celej den výčitky svědomí. Odpoledne jedeme na Taekwondo. V půl sedmý večeře a pak dělá do deseti zase školu. Má toho prej dneska málo. Asi se na to začnu koukat z druhý strany. Ať se učí, na medicíně se jí dril bude hodit. Na doktora v rodině jsme zvykli a my s holkama jsme se nepotatily. Takže je to na ní.

Pátek

Vstávání v šest v podstatě miluju. Vyndavám z lednice svačinu, dělám snídani a žehlím jí šaty, které po mně zdědila. Od thaiské značky JASPAL. Jedny z těch, co jsem měla na sobě jen ve zkušební kabince.  A nutim jí svoje punčocháče. Žádný holý nohy a žádný ALE! Máš rýmu a ráno je kosa. Bere si černý sáčko - taky po mně, češu jí ohon a mám radosot. Nezaspala, za oknem svítí slunce a děsně jí to sluší. Konečně se nám to povedlo! Takhle nějak vypadaj rána v reklamách na sušenky.


No a je to. Nevim, co jsem si myslela, že vypukne. Není každej, jako jsem byla já.... nebo naší nadzvukoví kluci... nebo Ondra ve 14. Ukázalo se, že jsou  i hodné děti:)  Odpoledne předávám neteř babičce. Ano mami, byla skvělá. Doufám, že se jí babička nebude ptát, jaká jsem byla já. Abych nemusela měnit nadpis na: Už nikdy k tetě Báře. 

P.S.  A já s příšernou alergickou rýmou odjíždím s naším Matesem do Slavonic. Narvaná zyrtecem usínám. Probudí mě brždění, troubení a řev... TY KRÁVO. Ta kráva nám vjela z vedleší před auto. V devadesátce to synek švihnul do protisměru. Kdyby tam někdo jel, tak je prej po nás. Nebo po tom někom.  Po tý krávě, která by to maximálně koupila ze zadu, asi ne.  Děti jsou fakt docela fajn. I ty, co byly u moře poprvé v šesti letech:)

2 komentáře :

  1. Původní příspěvek zlobil, tak dáváme znovu i s Myyniným komentářem:)

    Myyna7. dubna 2014 8:29

    :))))
    Báro, u nás doma to bylo to samý. Ne, se mnou, ale se ségrou... Taky gympl. No a ze sestry je veterinární lékařka a ze mně nic, takže něco na tom bude :D. Ale zase jsem měla takovou pubertu, že na to radši odmítam vzpomínat.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. tak to jsme na tom podobně... ale aspoň mám z tý puberty spoustu, bohužel nepublikovatelných, historek:)

      Smazat

×