JIRKA MACHÁČEK: Z režie přišel pokyn, aby mi šlo míň páry od huby.

Když  mi ho autorizoval, procedil mezi zubu: "Bařeno, jestli změníš jediný písmenko, jsi synem smrti." Od tý doby, co natočil TOMANA, se ho všichni trochu bojíme. Takže jsem v tomhle rozhovoru nezměnila ani Ň a i Wordu jsem opravy zakázala. Protože nechci ráno zapnout počítač a najít tam ztuhlý Word s kudlou v zádech!

 

Jirka Macháček mezi záběry. Foto: Bára Lockefeer. www.tomanfilm.cz

Jirka moc rozhovory nedává. K filmu TOMAN je dal jen mediálním partnerům a mně pro presskit. Protože presskit - materiál po novináře se bez rozhovorů neobejde. Je dost dlouhej, aby v něm byly odpovědi na co nejvíc otázek, které se pak případně dají za pomoci ctrlC / ctrlV použít kamkoli. A když s tím materiálem pošleš herce k moderátorovi, který film neviděl, tak on hned ví, na co se má moudře a zasvěceně ptát. Takže se většinou ptá na milostný scény😂

JIŘÍ MACHÁČEK JAKO ZDENĚK TOMAN

šéf naší poválečné zahraniční rozvědky 

Jirko, jsi členem chlapecké, taneční, pěvecké a striptérské skupiny Mig 21. Co když tě Toman připraví o fanynky?

To by byl určitě konec kapely.

Na fotkách z filmu zaujme tvůj dobově nadýchaný účes. Kam se poděl?

Já se teď takhle češu i doma, ale jenom na noc.

Proč?

Moje žena si to tak přeje.

Co na to říkala, když jsi přišel s tím, že budeš hrát komunistu?

Kristina je taky filmařka, chápe, že je to jen jako.

Co rozhodlo, že jsi roli Tomana přijal?

Dobře, tak teď vážně. Já bych tady mohl vyjmenovat celý seznam určitě lepších filmových herců než jsem já, kteří celý život čekali nebo ještě čekají, že dostanou příležitost vystoupit z rámce, z oblasti, nebo, chcete li, ze škatulky, do které jsou celý život obsazovaní, a pro mě byl tou příležitostí právě Toman. To nešlo odmítnout.

Víš, proč si vybral Ondra pro roli šéfa zahraniční rozvědky, šmelináře, kariéristy, komunisty Zdeňka Tomana právě tebe?

Ondra tvrdí, že mezi Tomanem a mnou je velká fyzická podobnost, ono to teda říká víc lidí, i když mně to tak nepřipadá, ale možná proto. Nebo možná proto, že jsem taky doktor práv, jako byl Toman, nebo proto, že se do toho třeba nikomu jinýmu nechtělo, těžko říct takhle z hlavy.

Jirka Macháček jako Toman. Obchodník s osudy lidí. Foto: Bára Lockefeer.

Jaký Toman byl a jak jsi se na něj připravoval?

Četl jsem třeba výslechy Tomanových příbuzných a jeho blízkých spolupracovníků. To jsou výslechy STB z padesátých a šedesátých let. Ty ho vykreslují jako zrádce socialismu a jako lidskou zrůdu. Na druhé straně tu jsou ale Tomanovy zásluhy, pomoc spoustě židovských rodin při poválečném přesunu, jsou tu Tomanovy pocty od Izraelského státu. Takže zásadní rozpor, uvnitř kterého se snažíte dopátrat, kdo to vlastně ten Toman byl, a nakonec to nejzajímavější je, jak se vám díky němu začne otvírat doba, ve které působil. 

Jak?

No ten proces, jak tu komunisti pod taktovkou Moskvy krok za krokem rozbíjejí demokratický systém, aby pak násilím přebrali moc, ale hlavně to, že jim v tom nikdo nestojí příliš v cestě.

Padouch nebo hrdina? Pro československé dějiny byl Toman první případ, pro dějiny Izraele ten druhý. Jak ho vidíš ty?

Jako nejednoznačnej charakter. Třeba ve scéně s Jacobsonem, kterej s Tomanem vyjednává podmínky transportu tisíců židů migrujících přes Československo, tam většina lidí měla ze scénáře dojem, jakej je ten Toman bezcitnej vyděrač, ale já jsem se nemohl zbavit dojmu, že sleduju člověka, kterej ví, že je jedinej, kdo těm transportům může poskytnout férovej právní rámec, aby se ta záležitost vůbec pohla z místa. Ano, využije toho, ale až pak. A tahle nejednoznačnost mě na něm přitahovala nejvíc.

A jak jsi chtěl, aby ho vnímali ve finále diváci?

V tom jsem teda jasno neměl. Sám jsem se divil, jak každá nová verze střihu přinesla na tu postavu trochu jiný pohled. Ale že je to nemilosrdnej obchodník, kterej mezi komunisty vyniká noblesou, rozporuplnej člověk, dokonale zametající stopy, hráč kterej všechno, do čeho strčí nos, využije ve svůj prospěch, toho jsem se držel.

Toman se točil na etapy rok. Co to pro tebe znamenalo? Nestříhat se, držet si váhu?

Nestříhat se, držet váhu, to je to nejmenší. Ale vy máte v sobě tu postavu, té se prostě zbavíte až s poslední klapkou, pořád si ji v sobě nosíte, taková podivná forma těhotenství to je, a to musíte vydržet a nebrat během toho taky jiný filmy, teda já to tak mám.

Nestal jsi se za tu dobu trochu Zdeňkem Tomanem?

Samozřejmě, že ano, v tom je podstata té práce. Stejně jako to, že se pak musíte vrátit zase zpátky k sobě.

Ale přesto, neprolnuly se Tomanovy manýry, jeho chování k druhým, někdy do normálního života herce Macháčka?

Možná. Ale třeba na své herecké kolegy, s cílem poškodit je, jsem nikdy žádné anonymní dopisy nepsal. Takže ta míra převtělení má určité meze.

Tvoji ženu Peslu hraje Kateřina Winterová. Jak jste se jako manželé Tomanovi sehráli?

My jsme si s Kateřinou okamžitě rozuměli v tom, že mezi Tomanem a jeho ženou Peslou musel být velmi bizarní, ale silný vztah. Ti dva se určitě měli rádi. Oba byli židovského původu, v mládí zjevně podlehli komunistickým ideálům a postupně i bezostyšné hrabivosti a kariérismu. V tomhle byl Toman s Peslou ve shodě, a to byl náš výchozí pohled. Mě se s Kateřinou pracovalo ohromně dobře a myslím, že by mně bavilo točit s ní někdy i nějakou chytrou komedii.

Kateřina Winterová, Jirka Macháček a Kristýna Boková. Foto Bára Lockefeer

Kristýna Boková hraje tvou sekretářku a milenku, před kamerou jste se sešli už poněkolikáté, znáte se dlouho. Je výhoda hrát s kamarády, nehrozí, že se třeba při milostné scéně s kamarádkou odbouráš?

S Kristýnou Bokovou hrozí, že se odbourám při jakékoli scéně. To tak s někým prostě máte. Třeba i s Jaromírem Dulavou to mám. Ale s Kristýnkou už to dávno víme, kromě těch filmů, co jsme spolu natočili, jsme spolu hráli taky deset let v divadle, takže víme svoje a já se na ni vždycky těším.

Třetí zásadní ženou je Táňa Pauhofová jako Tomanova sestra Aurelia...

S Táňou bych si taky přál ještě hrát, tady jsme toho měli spolu málo, asi jen tři scény, ale to napojení, to cítíte hned, že by fungovalo. Myslím, že Táňa je na svůj věk opravdu velká a vyzrálá herečka.

Všichni se soucitně ptají hereček, jak zvládají natáčení milostných scén. U herců se ale asi předpokládá, že je to v posteli před kamerou a celým štábem nesmírně baví. Jak to je?

Já mám většinou jen ostych, abych tu hereckou partnerku nějak neiritoval, třeba tím, že bych byl příliš hrubý, nebo naopak málo hrubý, nebo co já vím, záleží spíš na tom, jestli narazíte na někoho, kdo se z práce na těch intimních scénách hroutí, nebo na někoho, s kým si u toho můžete užít i spoustu srandy a Kateřina i Kristýnka jsou naštěstí ten druhý případ. Kristýnka se vlastně pořád jenom směje a to je velmi uvolňující.

Medvědi na premiéře:)

S Ondřejem Trojanem se znáte dlouho, pojí vás i společné hraní v Divadle Sklep. Neměl tendence po sklepácku předehrávat?

On ti to někdy třeba začne i předehrávat, ale to jsou chvíle, na které já se taky těším, navíc na tom nebazíruje, když to pak třeba uděláte jinak, prostě to nevnímám tak, že by přede mě stavěl nádobu, do které se musím vměstnat, to je spíš tím, že on by nejraši dělal úplně všechno sám, včetně stavby dekorací a úpravy rekvizit, ale to je ten jeho strhující zápal a ten mě baví.

Jak se ti s Ondřejem spolupracovalo? 

Ideálně. Ondra připravuje každý svůj film nebývale důsledně, a když už se rozhodne pro nějakou látku, tak nezačne točit, dokud jí nedá vše, čeho si ta látka žádá. To je fakt šťastné spojení úlohy režiséra a producenta v jedné osobě, které je vždycky riskantní, náročné jak fyzicky tak psychicky, ale ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by výhody, které z toho plynou, dokázal využít ve prospěch filmu tak jako Ondra. Takže ten předstih před natáčením, kdy s vámi diskutuje nad scénářem a vyzývá vás ke změnám v textu, k přeházení scén, pokud to bude k lepšímu, a tak podobně, ten má opravdu mimořádný.

A jak se ti v jeho režii hrálo?

No právě, on sám má navíc i silný herecký talent, což málokdo ví, protože Ondra se jako herec profilovat nechce, ale má díky tomu velké porozumění pro to, čím herci při filmování procházejí. Dokáže ve vás vzbudit pocit, že jste spolutvůrcem filmu, zve vás k monitoru, ptá se, jak jste se záběrem spokojen, kdykoli požádáte ještě o jeden záběr navíc, tak vám ho dá, a nedělá to z bezradnosti, ale díky své velkorysosti, kterou si může dopřát.

Jaké bylo natáčení?

Náročné.

A co nejvíc?

Nejnáročnější bylo to tempo a to penzum té práce. A to jsem si vědom, že jsme měli na dnešní podmínky výjimečně komfortní natáčecí plán, i když jsme často měli 15 hodinové a i delší natáčecí dny, ale prostě jsme to chtěli udělat dobře.

Máš nějaký rituál na place před natáčením?

Jo, dám si snídani.

Co tě dokáže rozhodit?

Nepřipravenost. Já musím umět celou roli zpaměti alespoň měsíc před natáčením tak, abych si byl jist, že to všechno můžu ze sebe vysypat jak v leže tak v běhu, rychle nebo pomalu, že to zašeptám nebo zakřičím a tak podobně. Pak už si hledám jenom další možnosti, jak by to šlo ještě udělat jinak. Tohle všechno musím mít hotovo, abych si to mohl užít. Vlastně nesnáším, když se někdo začne učit text teprve před scénou, teda s výjimkou Romana Luknára, u něj mi to nevadí, on je pak stejně vždycky skvělej.

V Tomanovi jste se potkal s mnoha hereckými kolegy. Jaká to byla spolupráce?

Všichni byli fajn a bylo to pestrý, potkal jsem spoustu novejch kolegů, kterejch si vážím a nikdy jsem s nimi ještě nic netočil, já tu nemůžu nikoho jmenovat, tam hrálo snad 70 herců, takže bych určitě na někoho zapomněl, jen chci říct, že všichni věděli, kolik toho mám na bábovce a podrželi mně, až mě to dojalo. Ale i všichni lidi ze štábu, bez nich taky nevím, kde bych byl.

Toman je filmové drama. Byla na place vůbec legrace?

Bylo to, upřímně řečeno, spíš náročné natáčení, ale takové se vlastně nedá vydržet bez legrace.

Tvůj první film byl před 19 lety Návrat idiota, o kterém dodnes kolují divoké historky z natáčení.  Dovedeš si představit, že byste stylem natáčení – večírek - natáčení pracoval dnes?

To sotva. Člověk je taky starší, že jo, a tělo chce svý.

Toman. Foto: Martin Špelda

Veselá historka z natáčení...

… mě nenapadá.

A scéna, která tě bavila nejmíň nebo dokonce štvala?

Útěk přes hranice třeba. Běžíte lesem, pořád vás vracejí zpátky, mění vám trasu, aby to v kameře vypadalo co nejlépe, běžíte, chvílemi padá studenej déšť a dostává se vám pod košili, běžíte, křičí na vás stop, vy neslyšíte, běžíte někam daleko mimo záběr a říkáte si, proč to sakra nestopnou? Znovu jdete na začátek, běžíte, zase běžíte a pak, když už to po několika hodinách vypadá, že jsou se vším spokojeni, přichází požadavek, aby vám šlo méně páry od huby. Tak to se pak dá dělat už jedině s láskou.

Která scéna tě naopak bavila nejvíc?

Ale vlastně každá. To je fakt paradoxní, že i když člověka svlíknou, svážou, vyslýchaj a ponižujou, tak ho to baví, musíte být ale přesvědčenej, že je to nezbytný pro vyprávění příběhu. A nesmí vás mrzet, když to nakonec vystřihnou, protože se třeba ukáže, že to je pro vyprávění příběhu ještě lepší.

Měl jsi šanci nějak ovlivnit i střih filmu?

Asi ano, jak se zdá. Střih je fáze výroby, která je mi pořád nejtajemnější. Za to, že jsem mohl postupně vidět Tomana sestříhaného asi ve čtyřech stádiích, a něco k tomu říkat, jsem vděčný jak Ondrovi, tak Láďovi Barákovi, jako za novou zkušenost.

Po Tomanovi máš docela dobrý trénink na post ve vysoké politice. Dovedeš si sebe představit na takovém místě?

Já pevně věřím, že až do takového bahna se naše země nepropadne, aby mě potřebovala v politice.

O čem je film Toman pro tebe?

O nás, o tom, jak jsme pořád ochotní tolerovat ten rozprodej své vlastní státní suverenity Rusům. To je pro mě největší vzkaz toho filmu, a jestli pro nás ta demokracie konečně začne být tak důležitá, abychom se vůbec snažili zjistit, co je to vlastně za hodnotu.

Toman je druhý film, který jsi s Ondrou Trojanem natočil. A ani tvoje role v Občanském průkazu nebyl žádný sympaťák. Nechystá pro tebe třeba v dalším filmu nějakého kladného hrdinu?
Haha. To je otázka pro něj a ne pro mě.

Na balkoně Černínského paláce. Foto jááá:)