Když k vám přijde na návštěvu pan Smůla

K nám přišel minulý týden v úterý, pak s náma jel na letiště a dokonce přiletěl i na Rhodos! Myslím, že se dost pobavíte a ani mi nebudete věřit, co všechno se nám za jeden jediný den mohlo stát. A jako bonus jsem na konec hodila nějaký řecký ptáky…

Tak mě napadá, že to vlastně začalo o dva dny dříve. Roman začal skučet, že ho bolí ucho a v krku. Šly na mě mdloby, takže to Vopice chytne taky, jo? Ne, chytla jsem to já! Noc před odletem si ten Priessnitz dělám taky. Uklidňuju se zkoušením šatů a výběrem garderóby. Poprvé si na dovolenou neberu tunu korálů, boty na podpatku a 5 knížek.

Let máme naplánovaný na půl dvanáctou, taxík objednaný na 8.45, abychom v klidu dorazili na letiště, sedli si do salónku, já si dala tak tři panáky, Vopice svačinu a v 11 šli k letadlu. Jenže…
Večer před odletem přišel Roman pozdě z práce, už neměl sílu na balení a já vlastně taky ne. Neva, zabalíme přeci ráno. Já už stejně vím, jaký šaty si vzít. Vstáváme v půl sedmý a svižně rveme věci do kufrů. Hladina nervozity se nám po půl deváte náhle zvedne. Můj kufr váží jen 12,5 kila (mám v něm pouze hadry a pleny). Zato Romanův má 27,5. Objednaný taxík ještě nečeká pod okny a Roman se dozvídá, že dispečink udělal chybu a odvolal ho na jiný kšeft. Roman hrozí dispečerce, že nám tu dovolenou bude muset zaplatit.

Z nervozity zbrkle zavřu kufr, abych zjistila, že klíče od zámku jsou uvnitř! A to se ještě Romanovi stačím pochlubit, jak je to super, že ho mám na kód. Chce se mi plakat při představě, že první, co budu muset po příjezdu udělat, je rozbít svůj novej kufr.

Roman už má naběhlý žíly a strašně funí. Stěhuje věci před dům a taxík konečně v 9.15 přijíždí. Mine ale náš vchod, Roman na něj řve a mává ať se vrátí. Kvílí gumy, ozve se rána a sloup veřejného osvětlení se zatřese. Taxikář při couvání nabourá!!!! To se dozvídám, když sinalej Roman vpadne do bytu. „Okamžitě, ale okamžitě se sbal, jedem vlastním autem.“ Taxikář je ale borec a prý nás tam hodí i tak. Borec fakt je, týden v nové práci a hned takovejhle kšeft. Ta koza z dispečinku, co tohle způsobila, by zasloužila pár facek. Problém nejsou auta, ale autosedačky v autech. Proto jsme si toho taxíka objednali den předem.

Už teď vím, že se nestihnu dostatečně nalejt, Vopici nakrmit a ten nejhorší stres teprve přijde. Jsem ve smyku a nemám už sílu ani mluvit…

Stres přišel. Po desátý jsme dorazili na letiště. Nemůžeme najít vstup do toho pitomýho salónku, nemůžeme najít pikolíka, který nás má odbavit. Mám moc věcí, který nutně potřebuju dát do těch debilních plastovejch sáčků. Fronta tam je na půl hodiny.

Jsem zoufalá, jdu žebrat cigaretu před letištní halu. Roman se mnou už nemluví. Nechápe, odkud tahám další a další krámy, který nutně potřebuju na palubu. No, to je přeci jasný, že jsem je chtěla všechny narvat do toho kufru, kterej je ale definitivně nadosmrti zamčenej…

V 10.30 Roman platí tři litry za nadváhu. Ani to nekomentuje. Je rád, že jsme vůbec dorazili. Sám mi nalejvá deci Jamesona. Když si dávám třetího panáka, mrmlá, že už jsem nalitá dost. Naštěstí vedle nás sedělo dost lidí, tak nemohl hodit hlášku, že jsem jak Bartošová. No, pravda je, že teď – po její smrti - by to mělo další rozměr.

Mezitím narvu do Vopice banán. Taky narvu pět pytlíků blbostma. Letíme poprvé s dítětem, tak mám lékárnu pro celý letadlo. Jak se později ukáže, je to k ničemu. Na hysterický spratky nepomáhá nic. „Paní Chytrá“ totiž chodila po letadle a ordinovala… Ten alkohol mě nějak uvolnil a měla jsem pocit, že když MY máme hodný dítě, tak zkrotím ty cizí fakany taky. Nepodařilo se.

V jedenáct nás vedou do letadla. Když pán u rentgenu vidí, v jakým jsem stavu a kolik mám napěchovaných pytlíků, promine mi i tu vývrtku, co mám v kabelce. Navíc koulím vočima a úplně ale úplně každému, kdo se se mnou dá do řeči, vykládám, že mám panickou hrůzu z lítání. S tím začnu, jen co vstoupím do letištní haly.

Jsme v letadle a Roman se za mě stydí. Chápu, starat se o golfky, dítě, nalitou matku, příruční kufr, kabelku, dětskou tašku, kufr s hračkama a 2 igelitky je fakt vopruz.

Cesta kupodivu super. Nula turbolencí, jídlo dobrý, Ella spala, víno mi dali… Jen se mi nepodařilo zkrotit ty cizí uřvaný spratky. To mě tedy malinko tu náladu zkazilo. To mám za to, že si o sobě moc myslím a že Ella je tak hodný dítě.

Na letišti jsem šla hledat pána na transport. Na první dobrou se potkáváme. Nečekané. Má i vopravdickou dětskou autosedačku! Jdu to s radostí oznámit Romanovi. Ten je zase v tenzi. Vidím ho, jak honí svůj OTEVŘENEJ kufr po pásu. Cestou ho ty koko.. rozbili!!!! Takže bezva. Můj kufr nemůžem otevřít, protože nemáme čím a Romanův pro změnu nezavřem vůbec. A v tom šoku si ani jeden samozřejmě nemůžem vzpomenout, co z něj tak mohlo vypadnout.

No nic, jdu vyplnit papír na reklamaci a dělám to rovnou pětkrát, nejsme totiž sami. A nechte ve štychu krajany z horní dolní, který ani neví, kam se mají podepsat. Evidentně na Rhodosu zaměstnávají nějaký chomouty, jak by řekla naše babička.

Na hotelu jsme byli za 15 minut, na první dobrou jsme dostali nádhernej pokoj s terasou větší než naše kuchyň, Vopice radostí výskala v moři, jídlo naprosto úžasný.  Kufr nám místní elektrikáro otevřel šroubovákem za minutku, až jsem čuměla. Takže jsem mu vrazila 10 euro, to Roman trochu zavrčel.

V devět jsme únavou klesli na tu naši krásnou terasu, roman vystěhoval gauč, že si uděláme druhej obejvák a věděl proč. Za půl hoďky na něm za zvuku písničky „Show must go on“ totálně vytuhnul. Což nechápu, protože ta zpěvačka zpívala příšerně falešně. Nejhorší to bylo u hitů tipu Dancing Queen, vlastně u celý ABBY. Ty Řekové by si neměli myslet, že od tý doby, co to tu rozjela Meryl, to můžou dělat taky.

Navíc to tak řvalo, že z toho kvílela i naše Ella a snažila se usnout s rukama narvanejma v uších. No nekecám! O půl noci to naštěstí vypli a já pak chodila do rána po pokoji a terase, střídavě zapínala - vypínala klimatizaci, zavírala – otvírala dveře a přemýšlela, zda mě ještě bolí ty uzliny nebo je to ten otevřený zub, se kterým jsem si riskla sem jet…
V hlavním městě mají takovou atrakci. Na náměstí si můžete nechat udělat hezkou fotku s ptákama. Taky jsem chtěla mít hezkou fotku. Ty ptáky jsem původně měla na sobě oba! Takže jsem během pikosekundy okamžitě začala ječet na Romana, ať je chlap a okamžitě je ze mě sundá!!! 

Ten velkej do mě šel tedy fakt ostře. A řeknu vám, že setřást se nedá. Takovej pták, když se do vás zadrápne.... Tímto zážitkem končím se všema atrakcema pro obveselení našeho dítěte. Od teď už je bude dělat jen tatínek!

Teď už je to ale všechno v cajku. Co tu děláme celý dny, si můžete přečíst zde a já se jen modlím, aby ten pan Smůla s náma neletěl zpět.

P.s. Jo a jak zabavit dítě u stolu aspoň na deset minut? Dejte mu žvejkat chobotnici! Kaliméra. Tečka.

5 komentářů :

  1. :D tak to jsou super zážitky .... :D
    Já bych asi neodjela :D....
    Krásný den...Kat....

    OdpovědětSmazat
  2. Líbo, na všech fotkách zírám na Tvůj klobouk a chci ho taky! Jeden jsem si pořídila, ale není to úplně vončo. :) Opět čistá závist a užijte si dovču, my už tu svou máme pro zatím za sebou!

    OdpovědětSmazat
  3. Libuško, za 14 dní odlítáme s Emčou na Fuerteventuru. Asi ti zavolám :-) Sabina

    OdpovědětSmazat
  4. Výborný článek :D moc se směju!! Jste báječná!

    OdpovědětSmazat
  5. Takhle jsem se dlouho nepobavila :D Děkuji!

    OdpovědětSmazat

×