Nevypadám jako modelka, ale nesu to děsně statečně...

Co si bereš na sebe, volaly jsme si se ségrama před oslavou máminých sedmdesátin. Nevim, hlavně nesmim tak tři dny žrát, jinak jdu v županu. Přesně. My prostě budeme děsně křehký, neuvěřitelně  mladý a krutě vtipný, aby na nás mohla být  maminka trochu pyšná. Jenže zavolal syn, že přijde i s přítelkyní. Je to v háji, píšu holkám, dejte si klidně mekáče, nemáme šanci, přiletěla modelka. Ale opravdická. Protože nás by provinční nádhery typu Verešová nebo Krainová rozházet nemohly, to je jasný...

Všechny  holčičí moudrosti a pochybnosti jsme cpaly léta do našich sklepáckých scének

Jestli si po tom úvodu myslíte, že na sobě nesnáším tu děsnou povrchnost, tak chacha. Ne. Rozčiluje mě všechno, co se mi na mně nelíbí, a nelíbí se mi všechno, co nevypadá jako v barevným časáku. Takže všechno. Ale protože mě docela baví být vytočená a nebaví mě cvičit (nebo nedejbože zvracet) a bojim se i sundavání náplasti, tak jsem si na svoje nedokonalosti radši zvykla. Co taky s tímhle vším:

Nohy - ty máme všechny tři holky po tátovi, takže krátký a křivý. Od dětství tak  nemůžu pochopit dvě věci, proč je vesmír nekonečnej a proč má moje kamarádka Dana stejně dlouhý nohy jako já, když je nejmíń o pět cenťáků menší. 

Ruce - no to je peklo, ale nebejvalo. Věk jim teda fakt nepřidává. Plác, plác, paže jak leklý ryby .. víte o čem mluvím? Brrr. Ale cvičit nebudu, to si radši koupim něco s dlouhým rukávem. Nebo jedině  počkám, až se uzdraví naše kamarádka Jitka, ona nejlíp ví, jak je zpevnit. Ruce mě vytáčej nejvíc.

Scénka Sportovkyně...bejt hnusný, to nám šlo vždycky. Za tyhle nohy táta fakt  nemůže, to je vatelín...





Záda - ty mám děsně kulatý už odjakživa, což vypadá hnusně. Na základce  jsem přišla domů s dramatickou informací, že mi objevili nějakou vzácnou nemoc, která se jmenuje podobně jako německej tank a pak, tati představ si, mám na zádech morový uzly.  Takže mi asi moc času nezbývá... Táta mě uklidnil, že Schmorlovy uzly nemaj s morem nic společnýho a na Scheuermannovu chorobu stačí pravidelně cvičit a plavat. Haha. Ale byla jsem částečně osvobozená z těláku a na gymplu jsem pak požadovala i osvobození z chmelový brigády, na kterou se mi nechtělo. Doktorka mi řekla, že si vymejšlím, neb mám v kartě napsáno, že závodně plavu. Já jsem jí řekla, že jestli si někdo vymejšlí, tak to nebudu já, a v kartě můžu mít maximálně napsaný, že mám plavat jako součást rehabilitace. Ona na mě zvýšila hlas, já jsem jí řekla krávo, dostala jsem ředitelskou důtku a bylo.

Břicho - to jsem nikdy neměla, rozhodně ne po dětech. Ale děkuju za optání, už je to v pohodě, už ho mám. K čemu je to dobrý, nevim, asi aby se vyvalilo, kdy se mu zachce. Tuším, že existujou nějaký svaly, který  jsou schopný ho udržet za gumou od spoďárů, ale zatim jsem je nepotkala. Ale zato jsem o nich zasvěceně několik let psala v ženským online magazínu, takže když vidím titulky typu Dokonalé břicho do plavek za 14 dní, chce se mi zvracet.

Žíly - vždycky jsem byla radostí všech sestřiček, protože mě napíchnout dokázalo i totální tele. Normální lidi maj žíly uložené ve vší slušnosti někde hloub pod kůží, ty moje se stoprocentně snažej  dostat na ni. A jak je pozoruju, do deseti let to daj.
  
Zadek - na ten jedinej nevidim, takže ho neřešim. A nebo se zeptám:

Scénka Šampíčko: Holky, mohly byste mi říct, jstli v těhle kalhotách jakoby nemám prdel?


Váha - no asi tím, že jsem váha, tak ji naopak řeším fest. Od šestnácti mám stejnou. A nehodlám na tom nic měnit. Důvod je  prostej. Když přiberu, tak se cítím děsně nepohodlně, když mám míň, tak se vznášim. Což teď po víkendu buřtů se šáňem u táboráku a včerejším smažáku k obědu bude dost těžký. Tak chápu Líbu, jak jí  s Vopicí v břiše je. Dala jsem to dvakrát, pokaždý patnáct plus, ale díky tomu, že jsme tenkrát neměli výtah, auto a prachy, jsem to vždycky zhubla raz dva. Což jsem Líbě  hned poradila místo předražených pilates, když jsme si skučely předevčírem hodinu do telefonu, že  život je jeden z nejtěžších... ještě že jsou občas ty slevy:)

Věk - s tim se fakt nedá nic dělat, leda že bych si vybrala nějakou z těch šablon, podle kterých se teď šije mládí...jen nevim kterou. Kidman, Havlovou, Bohdalku nebo tu bábu, vedle níž jsme seděli  po Oscarech u stolu a která když mluvila, měla jsem strach, že jí každou chvíli  za ušima něco prdne a ona bude lovit ksicht v talíři. Její manžel vypadal, že na to čeká už roky...

Prsa - tady budu za rozumnou, protože fakt spíš řešim, jak vypadaj na mammografu než v zrcadle. A o nich jsem stejně psala už dřív.

Obličej -  no tak o tom se bavit vůbec nemá cenu, to si prostě stačí sundat brejle a spoléhat se před zrcadlem na milosrdenství krátkozrakosti.

Celkově se tedy dá říct, že nemám problém s nehtama (kromě jednoho) a ušima. Což je vlastně velmi  slušná bilance, jen nevím, když v časákách radí, že je dobré zdůraznit své přednosti, jak to jako sakra mám udělat. A jestli mi bude někdo říkat, co že řešim a ať se podívám kolem sebe... tak to se klidně podívám, ale kterou blondýnu utěší cizí špeky, ovarový kolena nebo květák místo stehen? Ovšem jestli mi Líbo napíšeš, že mám ve všem pravdu a měla bych s tím rychle něco dělat, tak se začnu okamžitě  kamarádit s Máňou!!!!


Scénka Bazar, se ségrou Hankou (p)  jako bojovné důchodkyně
Foto:  archiv Divadla Sklep

2 komentáře :

  1. :-D fakt jsem se pobavila, díky :-D

    OdpovědětSmazat
  2. Pročítám si váš blog od začátku až do konce a teď už slzím, báječný odreagování od všedního stereotypu, jste perfektní! Veronika

    OdpovědětSmazat

×