Tip na výlet - pojeďte do Slavonic a třeba si tu koupíte barák

Slavonice, to je to město na jihu Čech, se kterým vás tu furt prudim a nutím vás se dívat, jak v něm opravujeme naší "chalupu", co neni chalupa, ale barák na Horním náměstí a já ho moc teda neopravuju, já spíš vařim a mluvim a chodim s Bublinou do lesa. Což prý stačí.

A protože je tu stále pár domů na prodej, napadlo mě, že by bylo fajn, kdybyste se sem třeba přijeli podívat, přespali v Besídce, nějaký si vybrali, koupili a do konce života ho opravovali... to je nápad, hurá. A vedle toho se tady dá jezdit na kole, na běžkách, plavat v rybnících, malovat hrnečky, tisknout trička, nakupovat u Babety, nakupovat v Rakousku, nakupovat v Jednotě, vylézt na Věž nebo zalézt do katakomb, najíst se  v Besídce, dát si víno v Jonášově vinárně, jít na večeři k někomu, kdo zrovna vaří... Jestli se vám nechce nic kupovat a opravovat, nevadí, dá se sem  přijet jen na víkend nebo na prázdniny. Je tu fakt děsně krásně.

A abyste věděli, jak jsme tu přistáli, tak my jsme s Ondrou ze Sklepa a tady je příběh Besídky, tak jak ho napsal její majitel, pan Boháč, a fotky pokojů po poslední rekonstrukci, kterou udělal architekt Koucký a dost se mu povedla:

Takhle to popsal pan Boháč: Roku 1988 objevilo Slavonice divadlo Sklep. Jedna z nepřehlédnutelných sklepovských osobností, umělec života Zdeněk Žampa, řečený Žampič, totiž pozval ostatní divadelní spoluhráče na "Barchan" do blízké Jemnice. Tahle bájná slavnost začátku léta, připomínající nocování královny Kunhuty v tomto kraji, přivedla všechny i do Slavonic, kde v rodném Žampičově domě všichni přespali. Když pak ráno v paprscích téměř poledního slunce zřel Jan Boháč na druhé straně ulice opuštěný zchátralý dům, možná ani netušil, že se mu stane osudným po další část života.

Nápad koupit takovou ruinu v zapadlém pohraničním městečku, pár metrů od železné opony byl natolik nesmyslný, že našel oporu i u dalších sedmi nadšenců. Do roka už jim dům říkal pane. Jenže brzy se "Co s ním ?" , stalo málem Nerudovským problémem. Naštěstí přišla včas revoluce a s ní i nové možnosti.

Pánové Boháč a Žampa nadšeně opustili své inženýrské profese a jali se uskutečňovat cíle vyšších hodnot, totiž vybudování vlastní sklepovské restaurace. S dvaceti tisíci korunami vlastních úspor, bez zkušeností z druhé strany výčepní stolice a s naivními představami ranného kapitalismu položili začátkem ledna základní kámen "Besídky".

Jméno nejslavnějšího a nejstaršího sklepovského představení dostal dům nějak samo sebou. Za necelých šest měsíců 15.6. 1990 zastavil před Besídkou autobus a vychrlil ostatní sklepovské. Kapela nasadila a Lenka Vychodilová s Tomášem Hanákem pokřtili dům rituální písní " Sklepovská Besídka začíná". Zatímco v lokále se veselilo na dvoře urputně porcoval dřevo výtvarník Kryštof Trubáček, aby stihnul všechno připravit na I. Ročník "Mezinárodní letní školy duchovního experimentu v teorii i praxi". Takto vznosně byla pojmenována, a skutečnost daleko předčila očekávání.

 První frekventanti z Itálie, Německa a Rakouska, kteří překonali strach a přijeli do země sotva probuzené z totalitního spánku, byli bohatě odměněni nezapomenutelným ohňostrojem nápadů, gegů a čisté radosti, která sršela ze všech lektorů školy. David Vávra mimicky kolážoval, Aleš Najbrt kaligraficky tančil a Čestmír Suška dřevěně tesal, zatímco Martina Riedelbauchová s Terezou Kučerovou jemně zdobily zdi a dveře. Takto se Besídka proměňovala léto co léto plných deset let .

Zatímco elán a činorodost vydržela po celou dobu na vysoké úrovni, dům se přeci jenom opotřeboval. Rekonstrukce šitá, tak trochu horkou jehlou v devadesátém roce potřebovala dotáhnout do konce. Čas se naplnil v roce 2003, kdy tou dobou už jediný provozovatel Besídky - Boháčovi, shromáždili dostatek financí a energie na dokončení díla. Spojili se proto s Romanem Kouckým a jeho architektonickým atelierem, aby vdechli Besídce novou energii. Nebyla to volba náhodná, ale cílená, protože dům potřeboval někoho, kdo ho dobře zná, ale přitom stojí trochu stranou hlavního besídkovsko - sklepovského proudu.

Pokoje nejsou číslovány, ale nesou jména osmi původních majitelů, kteří tak zůstávají v domě přítomni nejen jménem , ale jejich ducha najdete i v každém pokoji. Vzadu za dvorkem v místech vzniku ideje Mařížské keramiky, je keramická dílna, kde si můžete namalovat vlastní hrnek nebo vázu, v prvním patře do náměstí ve velkém sále s rokokovými štuky, můžete uspořádat přednášku, seminář, nebo cvičit jógu, stejně jako zkoušet divadelní hru. Teprve návštěvníci posoudí, zda se původní duch Besídky podařilo zachovat a zda se i naplnila slova legendární písně " Sklepovská Besídka začíná, ať stále stejná , vždycky jiná".

Více na www.besidka.cz, odkud jsem si půjčila fotky a text... a kam za chvíli jdu, jen co si  umeju hlavu:)