Festival Colours of Ostrava: Nic jsem neslyšela!!!

Léto rovná se teplo, festivaly, super muzika, pohoda... Je konec července a už jsem stihla tři. Dnes report z Colours. Vedro tam bylo k padnutí, muziku jsem neslyšela žádnou, nic neviděla a pohoda to rozhodně nebyla. Tak jestli vás zajímá, jakou já měla Ostravu, tak fotoreport here.
Haňa, hlavní hvězda našeho souboru. Za chvilku se dozvíte proč.

Do Ostravy jsem jela na jednu noc. Možná jsem se chtěla zdržet dvě. Podle situace. Byl čtvrtek 17. července 2014.
Olomoucké nádraží, máme hodinové zpozdění. Rozbila se nám totiž lokomotiva. Původní obavu, že si nikdo nezakouří během cesty, vystřídala obava, že nebude kouřit co. Na peróně čadili úplně všichni - hodinu. 

20.45 - Příjezd do Ostavy.
21.05 - Akreditace. Bohužel budka zavřená. Čekáme, než někdo přijde. Potřebuji propustky pro 32 osob a to je opravdu hodně - i na mě.
22.00 Ubytování na kolejích, recepce. Nejsem schopná se s pánem důchodového věku dohodnout na počtu nocležníků. Vzdávám to a na svou občanku si beru všechny volné klíče od pokojů, které má. Spíme totiž na studentských kolejích. Máme holčičí buňku v prvním patře. Až o pár hodin později mi dochází, že to žádná výhra není!
22.45 Zpět na Colours of Ostrava, mám strašnej hlad a chci něco slyšet a vidět!
23.30 Sraz v uměleckém stanu /rozuměj stan pro účinkující/. Konečně místo, kde si v klidu můžu sednout a dát něco k jídlu, bez fronty a vidím na to, bo v areálu jinak nevidím na nic!!!! Do toho všeho pořád telefonuju a snažím se všech 32 lidí někam někde nasměrovat a pospojovat.
00:15 Patnáct minut do odjezdu na koleje, který jsou asi 10 km daleko. Pak vypnu telefon a ať mi všichni víte co. Nemám už sílu na nic. Od dvou na cestě a ještě zážitek žádný!
00:20 Telefon. Jediný řidič, který nepil a měl nás odvézt na koleje se zranil. Mám ho jít hledat do stanu s křížem. Všude je tma a řev. Nevidím nic a tuším problém.
00:25 Zjištuji, že máme opravdu problém. Náš osvětlovač už neudělá ani krok. Musíme do nemocnice. Bez osvětlovače není herců, bo přeci na tom jevišti nejsou vidět.  
00:30 Nemáme zdravotní doklady, nemáme řidiče pro ostatní, koleje 10 km daleko, nikdo neví kde. Skupina se mezitím rozpadla a ze stanu nás vyhošťují, že zabíráme místo. Projevuji se jako zdatná produkční a stoupnu si doprostřed toho pidi stánku s tím, že pokud nás okamžitě neodvezou do nemocnice, divadlo zítra prostě nevystoupí! 

01:30 Nemocnice! Konečně. Nejsem schopná nám udělat selfie a nutím festivalovou produkci o fotku na památku! Taky se dozvídáme, že Haňa /viz foto výše/ odřídila náš tranzit. Jinak, abyste věděli, Haňa neřídí. Byla totiž jediná, kdo byl schopný a podlehl nátlaku skupiny. Btw. A to si Honzin pár hodin před tím dělal legraci, že jediný komu by půjčil své auto - je Haňa. (páč mu to přišlo tak nereálné.... hahahaha)
3:00 Zpět na kolejích! Čeká na nás část souboru a já prosím toho nevrhlého pána o pivo. Zpytuju svědomí, páč jsem na něj byla neurvalá a teď se vracím s prosíkem a dělám, že nejsem já.
3:30 Jdu do postele. Přemýšlím, v čem budu spát. Zapomněla jsem si tričko na spaní a v šest nás bude budit Václav, který původně chce budit Lenku, ale splete si pokoj. /mají vstup do televize/ Vyrábím si tričko na spaní ze šátku. Taky se budí Marta a strašně nadává, že nemůže spát, páč pod okny řvou všichni nově příchozí.
3:45 Nemůžu spát, z toho vlaku jsem si zablokovala krční páteř a až teď si to uvědomuji.
4:20 Mě budí Marta, která strašně nadává, že nemůže spát a řve na ty kokoty pod oknem.
5:00 Za dvěřmi je mejdan. Aspoň se dozvídám, jaký to bylo na fesťáku.
6:00 Mě vzbudil Václav, který šel vzbudit Lenku.
6:50 Ručník. Jeho velikost mě vykolejila. Takovej hadr má Vopice jako bryndák. Jediný, co mi zvedne náladu, je představa, jak se do něj utírají ostatní ze souboru.
7:10 Říkám Martě, že je hnědá a nejede se mnou do sálu. Je tak velký, že tam bude mít klid. Mám nutkavý pocit předběhnout čas a okamžitě odjet do Prahy. Zatím odjíždím na festival.

8.00 Ještě, že si vozíčkáři schovali den předem do sálu svý káry. 

8:30 Mám strašný hlad a žízeň. Marně bloudím po areálu a hledám něco otevřenýho. Všechno bude až od jedenácti...


Jediněj umělec v celým areálu je naše Haňa, kterou jsem uprosila, aby se mnou šla něco někam hledat.




10:00 Festival se probouzí a stánkaři se začínaj slejzal a mejt svý cajky. Já si v nedaleké ubytovně naštěstí koupila kafe z automatu a soletky. Nic jinýho neměli. 

10.30 Jen půlhodinové zpoždění. Na zvukovku máme ještě 45 minut, ale nevíme, co budeme hrát.


Prostě pech, být na festivalu, bez festivalu.
Ve dvě je konec všemu. Jupí. Marta prudí, že chce okamžitě domů. Já se chci v klidu najíst. Nechávám se strhnout a vyrážíme skupinově na vlak do Prahy. Je to stres, dát je dohromady a fakt odjet. Jídelní vagón je naprosto plnej a navíc vyžranej. Naštěstí máme v souboru 2 známý "ksichty" a ty zaberou na každou bábu. Obsluhují nás do druhý třídy.
Nekompromisně donutím Milana, ať nás vyhodí v Kaabě na Vinohradech. Jsem tak přetažená, že do sebe nutně potřebuju nalejt flašku vína, abych usnula. Taky se dozvídám, že Haňa nemůže chodit, zvrkla si nohu. Z 15 účinkujících to je čtvrtý. Dva už tam chromý jeli. Začínám uvažovat o pojistce. Jen pochybuji, že tenhle materiál někdo pojistí.
Jo a představení bylo super. V televizi říkali, že nás vidělo 5 tisíc lidí. Mám hudební hluch a zpívala jsem. No ukažte mi někoho, kdo to má! 

P.s. Mezitím jsem už stihla taky Slavonicefest. Bylo to boží. Málem jsem vyvrátila hrazení u pódia, jak jsem se nakrucovala před Kollerem. Mimo jiné... samozřejmě!

1 komentář :

  1. Tomu říkám ZÁŽITEK!!!
    Máš můj obdiv, Líbo... :)
    Kat....

    OdpovědětVymazat

×