Svatba v kostele - aneb koukej se chovat slušně!

V sobotu jsme vyrazili na svatbu dcery našich kamarádů. Do kostela. Budeš se chovat slušně, nakázala jsem si  přísně, protože se znám...

To je jen ilustračka, samozřejmě:)


Takže jsem se před chrámem páně cpala jen domácí klobásou a radši odmítla nabízenou slivovici. Nerada bych dopadla jako tenkrát. Ráda bych napsala, že tenkrát znamená v osumnácti. Neznamená. Bylo to předloni v létě...

S kamarádkama jsme vyrazily  ráno na mši. Neměly jsme mašle ve vlasech, hodobóžové šatičky a  nebyly jsme dorůžova vyspinkané. Protože... no  protože z vinárny za kostelem nás vyhodili ve chvíli, kdy v kostele očividně začínal nějakej další mejdan... nebo co to tam hrálo  za hudbu:)
"Holky, sorry, je neděle. Já prostě musim na mši!" zavelela Ven. Nebyl to dobrej nápad. Ale vlezly jsem tam... Bab se chvíli dunivě hihňala a pak usnula vestoje, já jsem na výzvu ke zpěvu nasadila se vší upřímností a vervou Jéžíšku panáčku a chudinka iniciátorka, děvče z  katolické rodiny, začala šeptat tak nahlas, ať jsme zticha, že na nás okamžitě čučel celej kostel.  Včetně Ježíška Panáčka. Takhle už tedy ne!

Tak zpátky na svatbu. Předem hlásím, byla skvělá a nevěsta nádherná. Ale pár poznámek mám:

- Po příchodu do kostela první sprcha. Já s hlavou vyvrácenou studuju výzdobu. Kde se vzal tu se vzal farář a že prý v kostele rozhodně nejsme proto, abychom koukali, jak je tu vymalováno. Okamžitě se začínám tvářit, že jsem v záklonu jen proto, že mi teče z nosu a nemám kapesník...  Je nás tam takových víc.

-  Hláška dne: "Je velmi lehké se do ženy zamilovat, ale těžší je nést ji celý život." Zatímco my hloubáme nad pravdivostí a hloubkou těch slov, farář pokračuje: "Takže doufám, Aničko, že ty porosteš jen do krásy... a ne do šířky."  Nejdřív nás to jako pobavilo, ale pak nám ta nespravedlnost došla. Jasně, jasně, chlapi vůbec netloustnou a jen krásněj -  koukáme se na sebe s holkama dost načuřeně.  Ale chápeme a odpouštíme. Katolickej farář zná manželství jen z doslechu.

- Dozvídáme se, že láska je nejvíc. To sedí. Pak ale překvápko. Lidské slabosti jako je například nevěra, ty prej sami zvládnout a ukočírovat nemůžeme. To musí pánbůh. No tak tohle nám na radnici neřikali. Mohli se aspoň zmínit, nemusel se jeden tak snažit - říkáme si pak s  Ondrou v autě. 27 let práce a hele, moh to odmakat někdo jinej:)

- Pak mi pár věcí uniklo, protože koukám, v lavicích mají nějaké zpěvníčky. Chvíli se zaobírám myšlenkou jeden šlohnout, abych příště na mši uměla i jinou písničku než toho Ježíška Panáčka. Ale jako malá jsem v nějakém kostele viděla zlodějovu useklou ruku, tak od toho nápadu upouštím...

- Půlku kostela - tu větší, zaplnila rodina ženicha. Nejsou v něm očividně poprvé, vědí, kdy vstávat, co říkat a vůbec, jsou tu jako doma. To rodina nevěsty a jejich parta (i my) to čapeme poněkud zpomaleně. Ovšem otec nevěsty se fakt snaží. A aktivně se do obřadu zapojuje. Jenže jediný slovo, který si pamatuje, je AMEN. Takže ho řiká pokaždé, zřetelně a nahlas. A často úplně mimo:)
Ale vzhledem k tomu, že účinkuje v tomhle, tak to už je fakt maličkost:



- Obřad docela odsejpal, byl i slušně nazvučenej. U naší lavice byl reprák, takže jsme slyšeli dobře. Bohužel jen faráře. Sliby novomanželů ne. Velká škoda. Ale chápu, mikroport na svatebních šatech je asi úlet.

- V kostele se nelíbá? Podali si ruce, vyměnili prstýnky, ale k prvnímu manželskému polibku je farář nevyzval. Ale asi jim to nevadí. Hrneme se všichni ven do tepla na sluníčko. Holky hází na nevěstu lístečky macešek. Ty ovšem brzo dojdou, tak začíná lítat rýže. Té mají k naší smůle dost. Rýže dopadající z výšky štípe, mrcha. A ve vlasech všech svatebčanů vypadá jako velký hnidy:)

A v podvečer svatební mejdan v Gröbovce. Konečně jsem se svatebně dojala. Novomanželé tančí první tanec a nevěsta vypadá jako čisté štěstí. Nepamatuju si, že bych viděla někoho tak zářit. Znám ji od malinka, tak si prostě trochu pláknu. Střih. Ta kapela hraje skvěle. Jmenujou se teda dost příhodně Bůh ví. Zpíváme a tancujeme - děti i rodiče.  Jablkem, jablkem nejsi od Kollera, to umíme všichni.

Pan farář by mohl být spokojen. Jabkem to začalo, jabkem to končí. Aspoň pro nás. Jdeme spát. Bylo to nádherný. Miluju svatby!

2 komentáře :

  1. Přiznávám bez mučení, kdysi jsem byla na jedný svatbě na Slovensku, samozřejmě v kostele, vůbec jsem nepobírala, kdy vstávat, kdy sedět, kdy říkat amen. A trvalo to dvě hodiny! Už nikdy víc... :)

    OdpovědětSmazat
  2. ....vůbec jsem nepobírala, kdy vstávat, kdy sedět, kdy říkat amen...to znám taky a taky ze Slovenska, prostě neznaboh, i jako křtěná, pražskej vyvrhel na Slovensku...a utíkám, když si lidi okolo podávají ruce, nebo radši koukám jinam, či stojím tak, aby vedle mě nikdo nestál....hlavně nepřitahovat pohledem, být nenapádná, jako že tam vůbec nejsem...

    OdpovědětSmazat

×